Večer vždy zatáhnu závěsy trochu víc, jako by to mohlo ochránit můj byt na kraji starého hřbitova. Už dvacet let žiji podle tohoto rituálu: nejdřív závěsy, pak konvice na čaj, nakonec televize a zprávy. Skřípání lip mi připomíná, že venku je ticho, a to mě uklidňuje.
Ten pátek se moje vnučka Klára vrátila ze svého kroužku — klíče v ruce, ruce v kapsách, s trochu tajemným výrazem ve tváři.
— Ahoj, babi! — řekla a hodila tašku na zem.
— Běž si umýt ruce, vážko moje — odpověděla jsem, aniž bych se otočila.
Vrátila se s mokrýma rukama, ale najednou vytáhla starou, špinavou, opotřebovanou dřevěnou krabičku. 😯
— Podívej, co jsem našla! — řekla pyšně.
Zamračila jsem se. Krabička z hřbitova? To nikdy nevěstí nic dobrého.
— Kde přesně?
— U plotu, skoro byla zahrabaná.
👉Pokračování najdete v prvním komentáři 👇👇👇👇.
Cítím, jak se mě zmocňuje úzkost. Věci z hřbitova by tam měly zůstat. Ale zvědavost je silnější. Rozhodnu se, že ji otevřeme — pomalu, opatrně.
Na stůl položím noviny a na ně krabičku. Rezavý zámek zaskřípe, když ho otevřu. Uvnitř je sametová šperkovnice, tmavý sáček a v něm… mléčné zuby, zažloutlý prstýnek, kousek papíru: „Uchovat až do černého dne“.
Ledový chlad mi sevře srdce. Jsou tam i staré bankovky a svitek rentgenových snímků. Na prvním z nich lebka ženy s prasklinou, podepsaná „É. Lemoine, 1989“. Jméno mého manžela. Élise, jeho sestřenice, která před lety záhadně zmizela.
Cítím paniku. Klára se na mě znepokojeně dívá.
— Jdi do pokoje a pusť si pohádku — řeknu ostře.
Vezmu telefon, starý přístroj, který chtěl můj syn vyhodit. Vytočím „158“. Policie přijede, udělá fotky, sepíše zprávu. Klára podá výpověď — se sevřeným srdcem.
V následujících dnech se šíří šepot. Prstýnek patřil mému manželovi, který zemřel před pěti lety. Jak se dostal sem? Temná minulost, pohřbená tajemství.
Zavolá mi kamarádka — kolují zvěsti o tajném hrobě, o příbězích, které znovu vyplouvají na povrch. Klára se mě ptá, jestli byl její dědeček špatný člověk. Dlouho mlčím.
— Byl složitý — řeknu nakonec. Udělal chyby… chyby, které zničily životy.
V novinách vyjde článek. Pohledy lidí se mění. Děti ve škole začnou Kláře říkat „hrobařka“. Policie pokračuje ve vyšetřování. Pod stromem se najde lebka, stará třicet let.
Prohledávám své dokumenty a najdu fotku usměvavé Élise, jak drží tu samou krabičku. Osud byl už dávno zpečetěn — jen jsme to nevěděli.
Přijde příkaz k domovní prohlídce. Čelím svým pochybnostem. Můj muž, přísný… ale vrah? Už nevím, co si mám myslet.
Vše do sebe konečně zapadá: hádky, násilí, tajemství pohřbená podél hřbitovní zdi. A minulost, kterou možná nikdy nedokážu opravdu pohřbít.
