Všechno začalo jedním mlhavým ránem. Procházel jsem se po svém poli, jinovatka se ještě držela v půdě.
A tehdy jsem je uviděl.
Zaoblené, hrbolaté masy, ztuhlé v ledu. Ležely tam, jako by na něco čekaly.
Vypadaly, jako by dýchaly…
Na okamžik jsem měl pocit, že jsem vkročil do jiného světa.
Zarazil jsem se.
Země, chlad, ticho… všechno kolem těch znepokojivých tvarů bylo nehybné.
Vytáhl jsem telefon a udělal fotku — reflexivně, aniž bych věděl proč.
Ne proto, abych něco dokazoval. Prostě proto, že to bylo zvláštní. Protože jsem na svém poli nikdy nic podobného neviděl.
Když jsem se přiblížil, realita se mi začala vybavovat.
👉 Pokračování najdete v prvním komentáři 👇👇👇👇
Byly to ony. Ty zelí.
Minulou zimu jsem nestihl sklidit celou úrodu. Některé hlávky zůstaly v zemi, schoulené pod sněhem.
Jenže letos byla zima mírná: nezmrzly hned. Změkly, nabobtnaly, zdeformovaly se.
A první opravdový únorový mráz všechno ztuhl. Výsledek: hřbitov zelí zmrzlých v ledu.
Groteskní siluety, téměř lidské.
Dnes se na ně dívám jako na podivné přírodní dílo.
Uvnitř je to už jen hniloba. Návrat do země. Brzy hnojivo.
Ale ten obraz, to ráno, mi zůstane v paměti.
Protože než jsem pochopil, co to je… přišla pochybnost.
Zachvěl jsem se.
A na pár vteřin… jsem si myslel, že jsem něco probudil.
