Od té doby, co Markus odešel, bojovala Marina sama se životem – a se svým miminkem Noahem.
Nespavé noci se střídaly jedna za druhou, přátelé se vzdálili a každé ráno jí připomínalo ztrátu. Jednoho podzimního rána sebrala odvahu a vyšla s kočárkem do parku – v naději, že zase zhluboka nadechne.
Ten den se objevil šedý pes. Velký, tichý, s pronikavým pohledem, ale bez jakékoli nepřátelství. Pak se vrátil. A znovu. Vždy z dálky, ale vždy blízko ní.
Zvědavá ho Marina pojmenovala Patron – jméno odpovídající jeho důstojnosti. Držel se zpátky, ale střežil je.
Vrčel, když se někdo přiblížil. Utěšoval Noaha beze slova. Jako by všemu rozuměl, aniž by promluvil.
Jednoho dne, za deště, se všechno změnilo.
Pokračování najdete v prvním komentáři 👇👇👇👇.
Větévka, utržená větrem, spadla přímo na kočárek. Pes vyskočil, strhl kočárek v poslední chvíli stranou – a sám byl zasažen. Ležel zraněný na zemi.
U veterináře vyšla pravda najevo. Pes nebyl toulavý. Jmenoval se Grey, bývalý služební pes. Jeho páníček padl při zásahu – před rokem. Jmenoval se… Markus.
Marina cítila, jak se jí srdce znovu láme.
Grey našel jejich stopu. Poslední mise – ochránit to, co pro svého pána znamenalo nejvíc.
Od té doby je Grey součástí rodiny. Noah udělá první krůčky, jeho malá ruka se drží Greyeho měkké srsti.
První slova jsou „mama“… a „Gey“.
Každý rok navštěvují Markusův hrob. Grey sedí nehybně vedle – věrný strážce vzpomínek.
— Můžeš být klidný, zlato, šeptá Marina. Svěřil jsi nás do nejlepších tlap.
A někde tam nahoře, za mraky, se Markus usmívá. Jeho rodina nikdy nebyla sama.
