Přišla jsem na hřbitov se svými dvěma dcerami, abych splnila slib. Slib jejich otci, Thomasovi, než odešel. Ten den mi vzal ruku a řekl mi:
— K narozeninám chci, aby mé dcery byly nejkrásnější. I kdybych tu už nebyl… slib mi, že přijdou v jejich krásných šatech.
V tu chvíli jsem nemohla nic říct. Uzlík v krku byl příliš těsný. Po jeho smrti se všechno zhroutilo.
Dům ztichl. Emma, 6 let, a Lila, 8 let, se změnily. Už nekradly sušenky v noci, nežádaly o zmrzlinu potají, už se nesměly jako dřív. Ani já ne. Bez Thomase nic nemělo chuť.😔
Často jsem si vzpomínala na naše milé hádky:
— Přece je moc rozmazluješ, Thomas! — říkala jsem mu.
— A budu je rozmazlovat celý život! — odpovídal se smíchem. Jsou pro mě vším. Víš, že vás mám rád… i ty.
Byl to on. Tchán přítomný, vtipný, starostlivý. Silný manžel. A pak přišla nemoc. Rakovina, tak rychlá, tak nespravedlivá. Bojoval, ale prohráli jsme.😔
Dlouho jsem neměla sílu myslet na ten slib. Až moje dcery mi vážným hlasem připomněly:
— Mami, on nám to řekl, když nám držel ruce. To je důležité.
Tak jsem připravila šaty. Učesala jsem dívky. Pomohla jim obout boty. Beze slova. Srdce sevřené, ale vzpřímená. Ten den jsme vyrazily všechny tři, ruku v ruce, na hřbitov.
A tam, před Thomasovým hrobem… něco nás čekalo. 😯
Nebyla jsem připravená na to, co jsme měly objevit.
👉 Pokračování čtěte v článku v prvním komentáři 👇👇👇👇.
Čekaly na nás dvě krásně zabalené krabičky. Na každé visačka:
„Od táty“.
— Podívej, táta nám poslal dárky! — vykřikla Emma. Ale… dárky jsme mu měli dát my…
Nic jsem neřekla. Věděla jsem, že někdo — pravděpodobně blízký, komu Thomas všechno svěřil — chtěl udělat tento krok. Klekla jsem si, položila jim ruku na záda… a nechala je otevřít.
Uvnitř byly dvě páry krásných malých bot. A dopis. Jeho rukou psaný. Poslední dopis:
„Mé milované princezny,
dokonce andělé obdivují vaši krásu. Tady nahoře v nebi se všichni o vás baví. Vidím vás ve vašich šatech a jsem na vás tak hrdý.
Vybral jsem vám tyto boty, abyste byly ještě krásnější. Doufám, že se vám budou líbit.
Už tu fyzicky nejsem, ale žiji ve vás. A ano, vím, že už nekraďte sladkosti… Ale neříkejte to mamince — viděl jsem ji, jak zase plní dózu sušenek. Příště mi povídejte, jak jste je ukradly!
Buďte šťastné. Smějte se. Padněte. Vstaňte. Nemusíte být dokonalé — ani maminka není každý den.
Děkuji, že jste přišly. Mám vás moc rád. Chybíte mi.
Táta.“
Emma se na mě podívala se zářícíma očima:
— Mami, pořád nás má rád, viď?
Objala jsem je obě, zadržujíc slzy:
— Samozřejmě, můj poklade. A já vás miluju. Více než cokoli na světě.
Ten den jsem cítila, že se něco ve mně změnilo. Můj smutek se proměnil v vděčnost. Díky nim, jejich čisté lásce, jsem našla kousek světla. A pochopila jsem, že můžu jít dál.
