Přivítat manželovu rodinu mi tentokrát vlastně udělalo radost. Můj manžel Daniel miloval tyhle večery, kdy se celá rodina sešla. Snažila jsem se, aby všechno proběhlo co nejlépe.
Jeho rodiče byli v pohodě, nijak zlí. Ale jeho sestra… Laura… to bylo něco úplně jiného. 😔
Od prvního dne mi dávala najevo, že tam nepatřím. Mezi drobnými rýpnutími schovanými za falešné komplimenty a pohrdavými pohledy přesně věděla, kam udeřit, aby to zabolelo.
Dlouho jsem dělala, že se mě to netýká. Ale časem mě donutila pochybovat o sobě samé.
Včera večer jsem jako vždy připravila večeři. O všechno jsem se starala já, zatímco oni si v klidu povídali v obýváku.
Nic nového. Dokonce i Lauriny poznámky byly běžnou součástí těchto setkání. Jako když se s úsměvem zeptala:
„Tu omáčku jsi koupila hotovou? Danieli, vzpomínáš si, jak ji dělala maminka doma?“
Usmála jsem se zdvořile. Už jsem zvyklá. 😔
Ale ten večer se něco změnilo.
Když hosté odešli a já uklízela kuchyň, všimla jsem si malého lístečku přilepeného na lednici. 😯 Jen pár slov, pečlivě napsaných…
👉 Pokračování najdete v prvním komentáři 👇👇👇👇.
„Podívej se do Danielova telefonu.“
Srdce mi začalo bušit rychleji. Nejdřív jsem si myslela, že je to špatný vtip. Ale když jsem si vzkaz přečetla znovu, přepadl mě neklid. Bez přemýšlení jsem šla do ložnice. Daniel už napůl spal. Hodila jsem mu papírek na postel.
— Co to má být? — zeptala jsem se roztřeseným hlasem.
Posadil se, zmatený.
— O čem to mluvíš?
— Laura to nechala na lednici. Vysvětlíš mi to?
Přečetl si vzkaz a jeho výraz se okamžitě změnil. Zbledl. A pak tiše zamumlal:
— To je nějakej vtip?
Neodpověděla jsem. Vzala jsem jeho telefon z nočního stolku. Okamžitě mi padlo do oka jedno jméno – Sofie. Otevřela jsem konverzaci. Možná jsem neměla, ale už jsem tušila, co v ní najdu.
„Chybíš mi.“
„Škoda, že se dneska nemůžeme vidět.“
„Ty naše tajné schůzky už mě unavují.“
Každé slovo mě pálilo v očích. Měla jsem chuť křičet. Ruce se mi třásly, v krku jsem měla knedlík.
— Sofie? Kdo to je? — zašeptala jsem.
Daniel se snažil něco vysvětlit, hlasem téměř neslyšitelným:
— Není to tak, jak si myslíš…
Rozesmála jsem se. Suchý, bolestivý smích.
— Opravdu? Protože mně to teda přijde, že mě podvádíš.
Začal mluvit, omlouvat se, koktat. Zarazila jsem ho rukou. Nechtěla jsem slyšet žádné výmluvy.
V tu chvíli mi všechno došlo. Nešlo jen o Daniela. Šlo i o Lauru. Věděla to. Neměla odvahu mi to říct do očí. Ne. Rozhodla se, že mě nechá, ať si to zjistím sama. Jako kruté odhalení po dezertu.
Vzala jsem telefon a zavolala Lauře. Zvedla to téměř okamžitě.
— Tak už jsi to konečně přečetla? — řekla, jako by na to čekala.
— Ty jsi to věděla, — procedila jsem skrz zuby. — Věděla jsi to a rozhodla ses mě nachytat.
— Chtěla jsem, abys to věděla, — odpověděla sladce, ale falešně.
— Mohla jsi mi to říct. Místo toho jsi mě ponížila.
Zasmála se.
— Ale no tak… Kdybych ti to řekla, myslela bys, že si vymýšlím. Teď jsi to viděla na vlastní oči.
Věděla jsem, že má svým způsobem pravdu. Ale ten způsob, její cynismus… to bylo neodpustitelné.
— Co zaseješ, to sklidíš, Lauro, — řekla jsem chladně a zavěsila.
Vrátila jsem se do ložnice. Daniel tam pořád seděl, ztuhlý, neschopný slova. Hodila jsem mu telefon do obličeje.
— Je konec.
A myslela jsem to vážně. Nebyl to jen konec jedné rodinné večeře. Byl to konec jedné iluze. Už nikdy jsem nechtěla žít ve lži.
