Nikdy by mě nenapadlo, že náhoda může udeřit tak silně, tak krutě.
Už osm let uplynulo od jeho zmizení. A najednou, na jedné pěšině v Central Parku, mezi šustěním listí a spěchajícími postavami, jsem poznala Lea. Nebo alespoň to, co z něj zbylo.
Slunce pomalu zapadalo nad New Yorkem a vrhalo zlatavé světlo na prázdné lavičky.
Přišla jsem se projít sama před svým odletem do Tokia a odmítla poslední sladkost u Sophie — obyčejný citronový dort, který se náhle zdál bezvýznamný.
Intuice mě táhla jinam, k podivné melancholii, kterou jsem nedokázala pojmenovat.
A pak tam byl. Neznatelný. Šedivá bradka, ošuntělý kabát, oči jako dvě bezedné studny. Zatajil se mi dech. Přistoupila jsem blíž, s jménem na rtech:
— Leo? 😯
👉 Pro pokračování čtěte článek v prvním komentáři 👇👇👇👇.
Pomalu zvedl hlavu.
— Clara…
Ten šepot mě prostoupil. Byl to on.
Našli jsme útočiště v malém zapomenutém kavárně na severní straně. Takové místo, kde cukr lepí na stolech a čas jako by zastavil.
Tam, mezi doušky horké, hořké kávy, vyprávěl zbytky svého příběhu. Náhlé zmizení dvě hodiny před naší svatbou. Muži v jeho pokoji, údajně poslaní — tvrdil — mou matkou. Údery, bezvědomí. Pak prázdnota. Měsíce bloudění. Roztrhaná paměť, nejasné jméno: Clara. Nic víc.
Poslouchala jsem, ztuhlá. Část mě chtěla věřit v spiknutí. Jiná už cítila stín pochybností růst.
— Nikdy jsem tě nepřestal milovat, řekl nakonec. Chtěl jsem, abys věděla.
Doma u Sophie jsem všechno vyklopila. Nevěděla, co říct. Tak jsem zavolala matce. Její hlas sotva zaváhal.
— Chtěla jsem tě chránit, řekla. Ale nikdy jsem mu neublížila. Jen jsem mu… nabídla cestu ven.
Dala mu peníze. Přijal je. Podle ní.
V tu chvíli se všechno rozpadlo. Minulost. Vzpomínky. Láska. Všechno se stalo křehkým. Pak přišel mrazivý detail: moje peněženka zmizela. Taška, ponechaná pár minut na lavičce. Prázdná.
Seděla jsem dlouho, neschopná plakat. Muž mi podal kapesník.
— Jsi v pořádku?
Falešně jsem se usmála.
— Bude to dobré.
Nikdy se nedozvím, co se opravdu stalo. Možná oba lhali.
Možná ani jeden. Ale ten den jsem pochopila jednu důležitou věc: nemůžeme žít věčně v labyrintu lítosti. Minulost nás může zranit. Nesmí nás pohltit.
Tak jsem kráčela na letiště, lehká od bolesti, kterou jsem konečně přijala. Připravena napsat nový život — bez duchů.
