Opustil jsem svou ženu a dcery, protože nebyly syny, které jsem chtěl.
Opustil jsem svou ženu a dcery, přesvědčený, že nejsou tím, co jsem si vždy přál. Nebyly to ti synové, které jsem si představoval. Ale když jsem se vrátil, slova mé dcery mě zranila způsobem, který jsem nikdy nečekal… 😱
Každý večer byly moje dcery vždy první, které mě pozdravily, a já jsem se usmíval na sílu, přestože ve mně rostlo zklamání.
Proč jsem byl jediný, kdo neměl syna, v rodině, kde muži byli přítomní po generace?
V mé mysli bylo mé rodinné dědictví důležité. Můj dědeček měl syny. Můj otec měl syny. A já, tři dcery.
Tlak šuškání v vesnici se stával těžkým. „Kdo ponese rodinné jméno?“
Když moje žena opět otěhotněla a lékař nám řekl, že je to chlapec, pocítil jsem obrovskou radost. Myslel jsem si, že tento moment konečně něco změní. Ale čas mi ukázal jinou pravdu.
Můj syn neměl rysy, které jsem poznával v sobě. Jeho světlá pleť, mandlemi tvarované oči a široké čelo byly tak odlišné od mých. Jednoho dne, neschopen to snést, jsem chladně řekl: „Jsi si jistá, že je to můj syn?“
Ona neodpověděla, slzy jí tiše stékaly. A moje nejstarší dcera, dvanáctiletá, mi dala pohled, který mě zasáhl silněji než jakékoliv slovo.
Odešel jsem, aniž bych vysvětlil. S jinou ženou, mladší, která mi slibovala syny. Myslel jsem si, že všechno bude lepší.
Ale jednoho dne, v dešti, jsem se vrátil. Připraven říct své ženě, že tentokrát odcházím navždy. Ale když jsem vešel do domu, našel jsem jen moje dcery sedět v obývacím pokoji. Ticho bylo těžké.
Moje nejstarší dcera přerušila ticho:
„Tati… Máma je…“ Její slova mě šokovala, zůstal jsem s otevřenými ústy. 😱
👉Pro pokračování si přečtěte článek v prvním komentáři 👇👇👇👇.
Jakmile jsem otevřel dveře, viděl jsem své dcery, jak v klidu sedí. Naše nejstarší dcera přišla vpřed, ukázala na ložnici a chladně řekla jedinou větu:
– „Tati, máma odešla… pojď se podívat na mě naposledy…“
Zůstal jsem ohromený.
Pohyboval jsem se dovnitř. Moje žena ležela tam, bílá jako papír, její ruce stále držely nedokončený dopis. Syn byl odvezen k sousedovi. Vzala si prášky na spaní…
Křičel jsem, třásl jsem se ženou a volal o pomoc. Ale bylo už pozdě.
Poslední dopis měl pouze pár řádek:
„Omlouvám se. Udržela jsem svého syna, protože jsem si myslela, že mě bude mít raději.
Ale když jsi odešel, věděla jsem, že jsem ztratila všechno. Pokud existuje jiný život, chci být opět matkou svých dětí, i když už nemohu být ženou pro tebe.“
Zůstal jsem tam, ztuhlý, na zemi, s hlavou v rukách, poslouchal pláč mé dcery, který mi v hrudi zněl jako nůž. A co se týče milenky, poté, co zjistila, že jsem se stal mužem bez ženy, vyděsila se. Přerušila kontakty a v noci utekla.
