Jedného mrazivého listopadového večera se Anna a Teo vraceli domů po večeři u kamaráda. Pod pouličními lampami tiše padal sníh, když ticho prolomil dětský pláč.
„Slyšíte to?“ zeptala se Anna.
„Je to dítě,“ odpověděl Teo a rozhlédl se.
Šli za zvukem k lavičce v parku. Pod starou dekou plakalo dítě. Anna ho jemně vzala do náruče.
„Sotva měsíc staré… Jak můžete opustit tak křehkou bytost?“
Doma dítěti přebalili plenky, nakrmili ho a okamžitě zavolali sociální službu. Anna sotva zadržovala slzy: o dítěti snili už léta.
O tři měsíce později, bez jakékoli stopy po biologických rodičích, si Anna a Teo mohli holčičku adoptovat. Dali jí jméno Lina… Ale potom je čekalo překvapení…
👉Zbytek si přečtěte v článku v prvním komentáři 👇👇👇👇.
Roky plynuly a Lina vyrůstala v milujícím domově. V 17 letech promovala s vyznamenáním a snila o tom, že se stane učitelkou. Na večírku po maturitě někdo zaklepal na dveře.
Teo je otevřel. Dovnitř vtrhli dva potácející se cizí lidé.
„Gratuluji k diplomu, holčičko!“ zvolala žena.
„Jsme tvoji skuteční rodiče,“ dodal muž.
Lina se jich šokovaně vyptávala. Anna pak vyprávěla celý příběh. Lina zoufale odpověděla:
„Nechali jste mě samotnou na lavičce. Moje rodina je tady.“
Později, hnaná touhou pochopit svůj původ, Lina našla svou biologickou matku. Žila v chudobě se třemi dětmi.
Nejstarší, Elias, rezervovaný teenager, se připojil k Anně a Teovi. S podporou nastoupil na univerzitu a rozkvetl. Postupně objevil zapomenuté vášně, jako je hudba a čtení.
Anna mu dala jeho první kytaru, kterou už nikdy neopustil. O víkendech spolu pořádali pikniky v parku, kde Linu našli. Jednoho dne Elias nesměle prohlásil:
„Před tebou jsem žádnou opravdovou rodinu nepoznal.“
Teo s rozzářenýma očima odpověděl: „Teď jsi doma.“
Po smrti matky Lina a její adoptivní rodiče přivítali dva nejmladší: Liama a Mayu.
V tomto milujícím domově se dokázali uzdravit ze své minulosti. Jako dospělí se věnovali pomoci druhým tím, že se stali psychology.
