Bylo to šedé a chladné sobotní ráno. Nahé stromy se chvěly v říjnovém větru. Anna přišla navštívit svého bratra, který zemřel příliš mladý při autonehodě. Už pět let chodila každý měsíc bez vynechání.😔
Když pokládala bílé chryzantémy na náhrobní kámen, zahlédla nedaleko nehybné malé děvče. Mělo černé šaty a v rukou tisklo malého plyšového medvídka. Vypadalo ztuhle, oči měla upřené na hrob, jehož jméno bylo sotva čitelné.
Anna se opatrně přiblížila.
— „Ahoj… přišla jsi s někým?“ zeptala se tiše.
Dívka zavrtěla hlavou, aniž by promluvila.
— „Víš, není moc bezpečné chodit sem sama. Ví tvoji rodiče, že jsi tady?“
Ticho… Kdo je ona? 😔 Pro pokračování si přečtěte článek v prvním komentáři 👇👇👇👇.
Po dlouhé chvíli dívka zašeptala:
— „To je můj táta… Dnes je to rok. Maminka nemohla přijít, pracuje. Řekla mi, že mu můžu sama říct ahoj…“
Annou projel mráz. Poklekla a podívala se na hrob. Mladý muž, zemřel ve věku 32 let. Položila ruku na rameno dítěte.
— „Chceš, abych tu s tebou chvíli zůstala?“
Dívka nesměle přikývla.
Zůstaly tam vedle sebe v tichu vzpomínek. Když se dívka konečně zvedla a chtěla odejít, otočila se k Anně a řekla:
— „Můžeš se příště vrátit se mnou? Můj táta měl rád, když se lidé usmívali.“
Anna se tiše usmála:
— „Slíbím.“
Anna sledovala, jak se děvčátko ztrácí mezi hroby, její tenká postava splývala s vybledlými barvami podzimu.
Zůstala tam několik okamžiků nehybná, srdce jí tížilo nečekané pohnutí.
Ten dětský, tak vážný pohled ji zasáhl víc, než čekala.
Slíbila si, že se vrátí, nejen kvůli svému bratrovi, ale i kvůli této tiché duši.
Celý den ji pronáselo Elinino obličej, jako něžná a smutná melodie.
Následující sobotu přinesla dvě kytice: jednu pro bratra, jednu pro Elinina tatínka.
Tentokrát tam byla holčička zase, jako by na ni čekala.
Nemluvily moc, ale jejich ticho spolu ladilo dokonale.
Anna vytáhla malý termohrnek s horkou čokoládou a dva kelímky.
Když se Elina usmála při popíjení, Anna věděla, že ten slib má hlubší význam, než si myslela.
