Když jsem jim Alexe poprvé představila, zůstali zticha, byli zdvořilí a usmívali se. Přesto jsem v očích mého otce jasně viděla obavy. Moje matka, i když se snažila působit klidně, byla očividně napjatá.😔
Alex se pohyboval na invalidním vozíku, ale měl sebevědomou a srdečnou povahu. Snadno navazoval kontakty, dokázal lidi uvolnit. Přesto jsem cítila, že pro moje rodiče to byla nová a znepokojující situace.😔
Po jeho odchodu padlo těžké ticho. Pak začal rozhovor — rozhovor, na který nikdy nezapomenu.
— Jsi si jistá, že je to muž, se kterým chceš strávit celý život? — zeptal se mě táta jemným hlasem.😔
— Jen máme o tebe strach — zašeptala máma. — Jsi mladá, krásná… máš celý život před sebou.
Ale já už jsem se rozhodla. A to, co se stalo v den naší svatby… nikdo by to nečekal.
👉Pokračování si přečtěte v prvním komentáři 👇👇👇👇.
Alexe jsem potkala náhodou na konferenci, kde měl motivační projev. Jeho upřímnost, energie a vnitřní světlo… všechno na něm mě oslovilo.
Před úrazem byl trenérem gymnastiky a univerzitním profesorem. Navzdory svému zranění se nikdy nevzdal: pomáhal dospívajícím s postižením, podporoval lidi v rehabilitaci.
Zamilovala jsem se do silného, chytrého a ohleduplného muže. Nejen do muže na vozíku.
Když jsem rodičům oznámila, že se budeme brát, jejich reakce byla tvrdá: táta neřekl ani slovo a odešel. Máma plakala dva dny zavřená v ložnici.
— Lidé tě budou litovat, nikdo tě nepochopí — opakovala. — Zasloužíš si „normální“ život — s dětmi, cestováním, lehkostí…
Pro mě to ale nebyla oběť. Byla to hluboká láska, naprostá jistota. A byla jsem připravená za ni bojovat.
Přípravy na svatbu postupovaly pomalu. Někteří přátelé mě podporovali, jiní se stáhli. Několik bývalých kolegů se mnou přerušilo kontakt.
Alex si zachoval působivý klid. Jen jeho fyzioterapeut a jeden starý přítel věděli, že tvrdě trénuje, aby zkusil znovu chodit – alespoň na chvíli.
A pak přišel svatební den. V bílých šatech jsem kráčela k oltáři za obdivných pohledů hostů, kteří netušili, co se chystá.
A najednou… hudba ještě hrála, když se Alex postavil. Opíral se o hůl a pomalu ke mně vykročil. Viděla jsem, jak moc se snaží ovládnout své emoce.
V sále zavládlo hluboké ticho. A pak někdo začal plakat.
— Chtěl jsem tě přivítat ve stoje — zašeptal, když dorazil ke mně. — I kdyby to mělo být jen na chvilku.
Usmála jsem se na něj a vzala ho za ruku.
V tu chvíli moji rodiče pochopili. Už neviděli vozík ani překážky. Viděli lásku, sílu a respekt, které nás spojovaly. Uvědomili si, že náš příběh není boj, ale hluboký závazek, skutečné partnerství.
Dnes, o několik let později, jsme s Alexem šťastní. Náš dům je plný tepla, života a plánů. A moji rodiče? Ti si už nedokážou představit můj život bez něj. Milují ho jako vlastního syna. A já… nemohla bych si přát lepšího partnera.