Myslel si, že mezi nimi je všemu konec… až do dne, kdy se všechno změnilo

Klečel tam před tím hrobem, v tichu, jaké umějí vytvořit jen hřbitovy. Bílé květy, které držel v rukou, se lehce třásly.

Ne větrem… ale tím vším, co nedokázal říct. Co nestihl udělat.

Žena, která tam ležela, byla Klára. Byli několik let manželé, ale život, hádky, nezhojené rány… je od sebe oddělily. Rozešli se. Bez nenávisti, ale s mnoha nevyřčenými slovy. Už spolu dlouho nemluvili. Příliš dlouho.

Myslel si, že si našla nový život, že je někde šťastná. Netušil, že v sobě nosila tajemství. Tajemství, které si odnesla až do konce.

Až v tu chvíli, když ho zavolali na její pohřeb, zjistil pravdu…

👉 Pokračování čtěte v prvním komentáři 👇👇👇👇.

Myslel si, že mezi nimi je všemu konec… až do dne, kdy se všechno změnilo

Zjistil pravdu. Klára měla dceru. Jejich dceru. 😯

Malou bytost zrozenou z jejich lásky – v době, kdy bylo ještě všechno možné. Nikdy se neodvážila mu to říct.

Ze strachu? Z hněvu? To už se nikdy nedozví. Ale nechala dopis, který požádala svou sestru, aby mu předala. Napsala v něm:

„Neměla jsem odvahu ti říct, že ses stal otcem. Jmenuje se Lila. Má tvoje oči. Postarej se o ni, pokud budeš chtít. Zaslouží si poznat lásku svého otce.“

Četl ta slova znovu a znovu, se sevřeným srdcem a třesoucíma se rukama.

Jak to mohl přehlédnout? Jak mohla tak dlouho mlčet?

Myslel si, že mezi nimi je všemu konec… až do dne, kdy se všechno změnilo

Před jejím hrobem neplakal jen za Kláru. Plakal za muže, kterým byl – příliš slepý, příliš pyšný. Plakal za otce, kterým se nestal včas.

Ale v ten den se uprostřed smutku zrodil nový slib: dohnat ztracený čas, najít Lilu, říct jí, že není sama. Že má otce. Že tu teď je.

A že navzdory všemu… láska nezemřela s Klárou. Stále žila. V Lile.

Hodnocení
Líbí se vám tento příspěvek? Sdílejte prosím svým přátelům:
Přidejte komentář

;-) :| :x :twisted: :smile: :shock: :sad: :roll: :razz: :oops: :o :mrgreen: :lol: :idea: :grin: :evil: :cry: :cool: :arrow: :???: :?: :!: