Myslel jsem si, že to bude jen sršní hnízdo… ale nebylo.
Na ten den nikdy nezapomenu. Můj osmiletý syn Marek se vydal na půdu hledat starou krabici s hračkami.
O pár minut později jsem uslyšel jeho vzlyky. Vyběhl jsem po schodech a našel ho schouleného v rohu, bledého, třesoucího se, s očima upřenýma do temného kouta stropu.
Zašeptal: „Tati… tam nahoře se něco hýbe…“ 😯
Objal jsem ho a snažil se ho uklidnit. Ale když jsem zvedl oči, spatřil jsem pohybující se stín, temnou masu… a v tu chvíli mi došlo, že nejde jen o dětský strach.
👉Pokračování najdete v prvním komentáři 👇👇👇👇.
Ten moment mi připomněl události z května 2018.
Naše túje na zahradě byly zničené od jelenů. Když jsem je chtěl vyměnit, všiml jsem si zvláštní kovové skříňky mezi stromy na východní straně pozemku.
Nejdřív jsem si myslel, že jde o starou elektrickou rozvodnou skříň, zapomenutou předchozími majiteli. Ale na pravdu mě nic nemohlo připravit.
Když zahradníci přišli odstranit poškozené keře, jeden z nich zvolal: „Pojďte se na to podívat!“ To, co jsem uviděl, mě doslova přimrazilo — nebyla to žádná skříňka, ale vchod do obrovského vosího hnízda.
A když říkám obrovského… myslím tím živé monstrum. Zvuk, který vydávalo, byl ohlušující — jako když někdo nechá motor auta řvát bez přestání. Udělalo se mi špatně od žaludku.
Okamžitě jsem zavolal odborníka. Ale jakmile spatřil hnízdo, usazené mezi půdou a střešní konstrukcí, ustoupil. Příliš nebezpečné. Jiný mi doporučil počkat do zimy.
Čekat? Při tom neustálém hluku a sílícím strachu mého syna? Nepřijatelné.
Rozhodl jsem se tedy pro něco, co bych si nikdy nepomyslel — postavit se té noční můře sám.
Vybaven podomácku vyrobenou ochrannou kombinézou, vratkým žebříkem a nejistou odvahou, jsem se jedné noci vydal na půdu — s baterkou v ruce a srdcem bušícím jako o závod. To, co jsem našel za potrhanou izolací, nebylo jen hnízdo… ale průchod.
Průchod… kam vede? To už je jiný příběh.
