Nejsem naivní. Opustila jsem své malé město, našla dobrou práci a sama si koupila byt.
Pak jsem potkala Vlase během raftingu. Okouzlil mě svou kytarou, laskavostí a jemným pohledem.
Pocházel také z vesnice a pokorně pracoval v obchodě. O šest měsíců později mi požádal o ruku. Byla jsem šťastná. 😔
Žili jsme jednoduše, ale klidně. Udělala jsem z našeho bytu útulné hnízdo. Miloval vaření a mluvil o svých finských kořenech. Jeho rybí polévka byla vynikající.
Dokonce jsme plánovali jet následující léto k moři. Ale postupně se změnil. Posmíval se mému vzhledu, dělal zraňující poznámky, infantilizoval mě… Ztrácela jsem sebevědomí. 😔
Jednoho dne jsem přišla domů dřív. Byl na telefonu. Co jsem slyšela, mě zchladilo.
👉Pokračování najdete v článku v prvním komentáři 👇👇👇👇.
— Je naivní, podepíše to. Řeknu jí, že je to na otevření dílny. Můj přítel notář vloží papír o prodeji. A byt bude můj.
Tiše jsem odešla, zavřela dveře… a pak zazvonila, jako by nic. Přivítal mě, večeřeli jsme. Mluvil o svém údajnem projektu s Koliou. Požádal mě, abych byla ručitelkou. Usmála jsem se a souhlasila. Ale druhý den, před setkáním u notáře, jsem už byla… na policii.
U notáře bylo všechno připraveno. Dokumenty ležely na stole. Když jsem se chystala vzít pero, dveře se otevřely: policie.
Vlas a jeho komplic byli zatčeni. Podíval se na mě šokovaně:
— Jak jsi to mohla udělat?
— A ty? Chceš mi ukrást můj byt? Nemáš za co se stydět?
Rozvedla jsem se. Žádné děti, žádné společné majetky. Vše bylo vyřešeno během měsíce. Pak jsem si adoptovala psa. Labradora jménem Zéphyr. Stal se mým věrným společníkem. Přišla ke mně má matka. Vyprávěla mi, že můj otec byl její druhý manžel. Život nás může překvapit.
Zvedám se. Žiji. Mám střechu nad hlavou, práci, psa, důstojnost. I kdybych lásku už nikdy nenašla, jsem na sebe pyšná. A pořád věřím v štěstí.
