Čtvrtý den našich líbánek mi můj nový manžel Brooks podal dvě bílé tablety.
— Na mořskou nemoc, miláčku, — zašeptal a políbil mě na čelo.
O několik minut později mě přepadla zvláštní ospalost. Jenže můj telefon, který zůstal na horní palubě, mi připomněl, že musím zavolat do nemocnice a zjistit, jak se daří mé matce.
Sebrala jsem poslední síly a vyšla z kajuty.
V polovině schodiště jsem se zhroutila k zábradlí. Právě tehdy jsem uslyšela hlasy přicházející ze spodní paluby.
— Jak dávkuješ ty léky, Brooksi? — zeptal se můj tchán Arthur.
— Každý večer dvě tablety a navíc ještě jednu dávku do její polévky. O půlnoci už se nebude schopná bránit.
Ztuhla mi krev v žilách.
— Takže to uděláme dnes večer? — zeptala se Eleanor, moje tchyně.
— Ano. Po půlnoci má přijít bouře. Kolem druhé hodiny ji vezmu na zadní palubu pod záminkou, že potřebuje trochu čerstvého vzduchu. Pak stačí malé strčení… a bude pryč.
Přitiskla jsem si ruku k ústům.
— Po její smrti budu moci získat jejích 300 milionů dolarů, — pokračoval Brooks.
Eleanor se rozesmála.
— Ona opravdu věří, že si vzala muže, který ji miluje!
Arthur pak dodal:
— A její rodiče příští týden odjíždějí do Aspenu. Autonehoda na zledovatělé silnici vyřeší i tento problém.
Tehdy jsem pochopila, že mě nechtějí jen zabít. Chtěli zničit celou mou rodinu. Léky už začínaly účinkovat. Musela jsem okamžitě jednat.
S posledními zbytky sil jsem se vrátila do svého apartmá a uvědomovala si jedinou věc: pokud dnes v noci usnu, možná se už nikdy neprobudím.
A to, co jsem udělala potom, ho naprosto šokovalo. 😮😮
👉 Pokud vás tento příběh zaujal a chcete si přečíst pokračování, podívejte se prosím na můj první komentář ⤵️⤵️⤵️․
Jakmile jsem se vrátila do kajuty, zamkla jsem dveře a popadla telefon. Prsty se mi třásly tak silně, že mi málem vypadl z ruky.
Okamžitě jsem vytočila číslo, o kterém Brooks nevěděl.
— To jsem já. Chtějí mě zabít. Dnes v noci mě chtějí hodit do moře. A chtějí ublížit i mým rodičům.
Na druhém konci se ozval klidný hlas:
— Zůstaňte, kde jste. Už jedeme.
Přesně jsem věděla, komu zavolat.
O několik minut později jsem předstírala, že jsem úplně v bezvědomí. Brooks vstoupil do kajuty, opatrně mě zvedl a zašeptal:
— Odpusť mi, miláčku.
Ani jsem se nepohnula.
Odnesl mě na zadní palubu, zatímco bouře začínala jachtou prudce zmítat.
Když se však přiblížil k zábradlí, náhle jsem otevřela oči.
— Raději bys měl požádat o odpuštění někoho jiného.
Brooks ztuhl.
Za ním se objevilo několik mužů.
Policie.
Arthur a Eleanor byli o několik minut později zatčeni. Vyšetřovatelé našli léky, důkazy o jejich rozhovorech a dokumenty týkající se mých účtů.
Největší šok však Brookse čekal ve chvíli, kdy jsem mu prozradila, že jsem do jeho pasti nikdy doopravdy nespadla.
Jejich rozhovor jsem nahrála.
A ještě předtím, než jsem nastoupila na tuto jachtu, jsem změnila svou závěť. Nedostali by ani jediný cent z mých 300 milionů dolarů.
Brooks zůstal mlčky stát, naprosto zdrcený. Myslel si, že naplánoval mou dokonalou vraždu.
Ve skutečnosti právě podepsal svůj vlastní rozsudek.
