Od mala jsem vždy cítil mezi mnou a matkou vzdálenost, jakýsi neviditelný prázdnotu. 😔 Bylo tam těžké ticho, vyhýbavé pohledy 👀, gesta, která se zdála měřit každou interakci. 🤐 Až mnohem později jsem pochopil, že tato vzdálenost nebyla jen lhostejnost… ale něco mnohem hlubšího. 💔⬇⬇⬇⬇⬇
Ne proto, že by mě nemilovala, ale protože… příliš jsem připomínal jeho. Mého otce.
Stejný pohled. Stejný způsob chůze, svraštělé obočí, mlčení. Byl jsem pro ni živým obrazem toho, kdo ji zranil. 😞
To jsem pochopil až mnohem později.Když jsem byl malý, viděl jsem jen její vyhýbavý pohled, její chladná ticha, její nepřítomnost, i když byla přítomná. Myslel jsem si, že jsem problém. Že nejsem dost rozumný, dost dobrý, nedůstojný lásky. 💔
Až když jsem našel ten dopis, pečlivě složený na dně staré zásuvky, vše se osvětlilo. ✉️
Dopis, který nikdy neodeslala.
Psal v něm:
„Nemohu snést vidět jeho obličej v obličeji mého syna. Každý den je to rána, která tiše krvácí.“ 😢
Nebyla to nenávist. Byla to bolest. 💔
Takže ne, nešla mě dát do sirotčince. Bojovala se svým zármutkem, démony, vzpomínkami. Nechala si mě.
Možná bez něhy na začátku, ale s odvahou. A postupně vznikl jemnější pohled. 🌱💛
Dnes jí odpouštím. 🙏 Protože někdy, milovat znamená zůstat… i když všechno bolí. 🥀
A pokud čteš toto, ty, kdo se cítíš odmítnutý, nepochopený, pamatuj si: odmítnutí není vždy o tobě. Někdy je to jen neuzdravená bolest, která mluví za tebe. 💖
