Slunce jemně zalévalo malou klidnou ulici, kde každý dům vypadal, jako by vystoupil z pohlednice. Před jedním z nich stará žena, shrbená, ale soustředěná, pomalu natírala dřevěný plot. Každý tah štětcem byl přesný, téměř jemný, jako by do toho vkládala mnohem víc než jen obyčejnou barvu.
Po chodníku šli dva mladí lidé. Dívka, elegantní a plná sebejistoty, vrhla posměšný pohled.
— „Vážně? Ona si ještě myslí, že to zvládne úplně sama?“ ušklíbla se.
— „Vypadá to, že natírá zpomaleně… tímhle tempem skončí příští rok,“ dodala s jízlivým úsměvem.
Chlapec se rozesmál.
— „Hej, babi! Chceš, ať zavoláme profíka? Nebo ses rozhodla opravit celou ulici sama?“
Stará žena neodpověděla. Prostě pokračovala dál, neotřesitelná.
— „Jen se na ni podívej…,“ pokračovala dívka šeptem, „ona snad ani nevidí, kam tu barvu dává…“
— „Jo, to je spíš abstraktní umění než práce kolem domu,“ odpověděl chlapec.
Pak v neuváženém gestu, téměř aby zapůsobil na dívku, kopl do plechovky s barvou položené vedle ní. Kbelík se prudce převrhl.
Zelená barva se rozlila po zemi… a postříkala vše, co jí stálo v cestě.
A ještě než si uvědomili, co se děje… velká skvrna zasáhla šaty staré ženy. Nastalo ticho. Dívka si dala ruku na ústa.
— „Ach ne…“
Chlapec lehce zbledl.
— „Já… já to neudělal schválně…“
Stará žena se konečně zastavila, pomalu… položila štětec. A to, co udělala potom, je nechalo úplně beze slov.😱😱😱
↪️ Pokračování v prvním komentáři ⤵️⤵️⤵️.
Stará žena zůstala chvíli nehybně stát, pak se její pohled náhle změnil. Aniž řekla jediné slovo, lehce se sklonila, vzala svou hůl opřenou o plot… a k naprostému překvapení obou mladých ponořila její konec do ještě čerstvé barvy rozlité na zemi.
— „Ale… co to děláte?“ vykoktal chlapec nervózně.
Příliš pozdě.
Rychlým a nečekaným pohybem zvedla hůl a prudce ho udeřila do nohy. Zelená stopa potřísnila jeho kalhoty.
— „Au! Vy jste se zbláznila?!“ vykřikl a ustoupil dozadu.
Dívka zůstala stát jako zkamenělá, šokovaná, tentokrát neschopná se smát.
Stará žena ani nezvýšila hlas.
— „Připadá ti to teď vtipné?“ řekla klidně a podívala se mu přímo do očí.
Chlapec, překvapený a ponížený, neodpověděl nic.
Přistoupila blíž pomalým, ale jistým krokem.
— „Převrhl jsi barvu… bez respektu. Teď alespoň trochu cítíš to, co jsi způsobil.“
Ticho ztěžklo.
S holí stále potřísněnou zelenou dodala:
— „Respekt se nenaučíš tím, že se směješ druhým… ale tím, že pochopíš své činy.“
Tentokrát ani jeden z nich nenašel žádná slova.
