V mém oboru člověk zažije ledacos. Páry, které se u dezertu usmiřují, rodiny, které se smějí na celé kolo… a občas i scény, které byste raději nikdy neviděli. Ten večer jsem byl svědkem něčeho naprosto nepřijatelného. A jako muž, syn a restauratér jsem nemohl zůstat lhostejný.
Všechno začalo jako obyčejný večer. Nenápadně jsem pozoroval sál zpoza pultu, když jsem si všiml ženy na invalidním vozíku, která seděla u stolu se svým synem.
Jmenovala se Claire a on Julien. Působila tak jemně, tak šťastně, že tu může být. On se na ni ani nepodíval – oči upřené do telefonu.
„Je tu hezky, co myslíš?“ zeptala se s úsměvem.
„Hmm…“ zabručel, aniž by zvedl hlavu, a dodal:
„Upřímně, radši bych seděl někde jinde než u záchodů… ale s tím tvým vozíkem jsme si moc vybírat nemohli.“
Viděl jsem, jak bolestně polkla a napila se vody. Snažila se udržet kontakt.
„Jsem ráda, že jsme spolu vyrazili. A jak ti jde univerzita?“
Žádná odpověď. Julien dál zíral do displeje…
👉Pokračování čtěte v prvním komentáři 👇👇👇👇.
Najednou se ozval zvuk rozbité skleničky. Claire ji upustila. V místnosti zavládlo ticho.
A pak vybuchl:
„To si děláš srandu! Nemůžeš si dávat trochu pozor? S tebou se nedá v klidu najíst! Vždycky všechno zkazíš. Už mám dost, vůbec jsem sem neměl chodit!“
To už bylo moc.
Přistoupil jsem klidně, ale rozhodně.
„Moment,“ řekl jsem a položil ruku na opěradlo její židle.
Julien se zvedl, že situaci ukončí:
„Odcházíme. Zrušte objednávku.“
Podíval jsem se mu do očí.
„Ne. Sedni si. A poslouchej.“
Poslechl. Myslím, že tón mého hlasu nedával prostor k diskuzi. A pak jsem promluvil. Ne jako restauratér, ale jako muž, který také měl matku na vozíku.
„Slyšel jsem všechno, co jsi řekl. A můžu ti říct, že to bylo jedno z nejsmutnějších vyjádření, jaké jsem kdy slyšel. Uvědomuješ si, že tahle žena, tvoje matka, pro tebe nejspíš obětovala úplně všechno? Že tě miluje bezpodmínečně?“
Byl zticha, uhýbal pohledem. Poklekl jsem k němu.
„I já jsem vyrůstal s maminkou na vozíku. Bojovala pro mě. Díky ní jsem dnes tady, majitel této restaurace. Ale odešla dřív, než to všechno mohla vidět.
A ty – ty svou mámu ještě máš. Je tady, přímo před tebou. A ty dáváš přednost obrazovce před jejím hlasem? Svému podráždění před její láskou?“
Claire mlčela, ale v očích se jí leskly slzy. A Julien… Julien se začal třást.
Dodal jsem tišeji:
„Pokud budeš takhle pokračovat, budeš litovat každé promarněné minuty. A až tu jednou nebude… bude už pozdě.“
Rozplakal se. A pak, roztřeseným hlasem, se k ní otočil:
„Mami… promiň…“
Objala ho — v očích úleva, pohnutí, dojetí.
Zvedl jsem se, i já se slzami v očích.
„Večeře bude za chvíli. A o střepy se postaráme.“
Když jsem se vracel ke stolu, ještě jednou jsem se ohlédl. Julien měl telefon uklizený.
„No… přednášky nejsou vždycky zábavné… ale můžu ti něco povyprávět.“
A Claire se usmála. Opravdově. Ten večer se něco změnilo. Nejen pro ně. I pro mě.
