Můj malý chlapec miloval autobus. Každé ráno běžel k zastávce, s batohem poskakujícím, se šňůrkami bot nezavázanými, jako by autobus byl raketa připravená k odletu.
Ale v poslední době se něco změnilo. Stal se tichým. Jeho barevné kresby byly nyní šedé a smutné. Každé ráno mi držel ruku o něco déle, jako by se chtěl chránit.😱
Nevěděla jsem proč, až do tohoto dne. Na chodníku jsem ho viděla nastupovat do autobusu, snažil se vypadat odvážně, vyhýbal se pohledům dětí, které ho od týdne šikanovaly: příliš malý, příliš klidný, příliš jiný.
Každý večer se vracel domů se skloněnými rameny, s pohledem upřeným do země. Slyšela jsem útržky toho, co prožíval, slova vyslovená mezi smíchem, kruté poznámky, které mi zmrazovaly srdce: „Nikdo tě tady nemá rád“, „Jdi pryč“, „Jsi divný“… Tato slova zněla v mé hlavě dlouho poté, co usnul.
Jedno ráno jsem se rozhodla, že to stačí. Doprovodila jsem ho k autobusu, držela jeho ruku pevně. Když jsme dorazili před řidiče…
Při nastupování do autobusu jsem ztuhla, zadržela jsem dech. Byla jsem šokována tím, co jsem viděla… 😱
👉Pro pokračování si přečtěte článek v prvním komentáři 👇👇👇👇.
Skutečný důvod, proč se můj syn bál autobusu, se stal zřejmým právě toho rána. Řidič byl vyměněn a nestačilo mu být jen přísný: proměnil vnitřek autobusu v děsivé místo. 😱
Všude byly rozmístěny podivné předměty a znepokojivé obrázky, jako panenky s pronikavýma očima, děsivé masky a další tajemné suvenýry. Tyto předměty tam nebyly na dekoraci, ale aby děti zastrašovaly a nutily je sedět bez hnutí.
Každý den jim opakoval, co udělá, když budou dělat hluk nebo neposlechnou: „Pokud budete křičet nebo vstávat, tyto předměty vás chytí…“.
Tato varování, doprovázená temnými pohledy těchto předmětů, proměňovala autobus v opravdovou noční můru pro malé děti.
Můj syn, citlivý a vynalézavý, bral tato varování jako reálná a cítil se neustále ohrožený, neschopen se uvolnit nebo si užít cestu.
Bylo to víc než jen disciplína: byl to systémový strach. Děti seděly ztuhlé, špitaly si mezi sebou, paralyzované strachem z toho, co by se mohlo stát.
Tato dusivá atmosféra vysvětlovala jeho odmítání nastoupit do autobusu, jeho ticho a strach každé ráno. Nebyl to jen strach z jeho spolužáků, ale teror, který mu uložil dospělý, který měl zajistit jejich bezpečnost, to rozrušilo mého syna.
