— Tahle řvoucí panenka mi začíná lézt na nervy — Tahle věta mi pořád zní v uších…
Vzala jsem si Johna z lásky. Dva roky jsme spolu prožívali krásný příběh: romantické procházky, něžné sliby, plány do budoucna.
Když mi navrhl, abychom na chvíli bydleli u jeho matky a ušetřili tak peníze, bez váhání jsem souhlasila. Přijala mě s otevřenou náručí, říkala mi „dcero“ a usmívala se, když mi nabízela zelné koláče.
Ale velmi brzy maska spadla.
Kritizovala všechno: jak vařím, jak spím, jak pracuji. Jsem grafička na volné noze, pracuji z domova. Ale pro ni jsem celý den „nic nedělala“. 😲
John zůstával neutrální. Tvrdil, že si na mě časem zvykne. Já se snažila držet směr, vyhýbat se konfliktům. Když jsem otěhotněla, doufala jsem ve změnu. Marně.
Obvinila mě: „Udělala jsi to schválně, abys ho udržela.“ 😲
Když se narodila moje dcera, ani nepřišla do porodnice. A jakmile jsme byly doma, začala křičet při každém zaplakání dítěte: „Utište tu panenku!“
👉Ale to nejhorší nás teprve čekalo… Pokračování najdete v prvním komentáři 👇👇👇👇.
John byl doma čím dál méně. Přicházel pozdě, přestal si mě všímat.
Dozvěděla jsem se, že se schází s dcerou matčiny přítelkyně — s tou, kterou si vždycky přála za snachu. A já? Byla jsem neviditelná. A co víc — brala mi peníze, které mi posílali rodiče: „Bydlíš tu? Tak plať.“
Vydržela jsem to všechno kvůli své dceři.
Až jedné podzimní noci, vyčerpaná z neustálého pláče dítěte, mě vyhodila. „Odejdi. Ty a ta malá. Teď hned.“ Bosá, v pyžamu, s dítětem v náručí, jsem zavolala nejlepší kamarádce. U ní jsem našla útočiště.
Druhý den jsem začala nový život. Pronajala jsem si malý pokoj, znovu začala pracovat na dálku. Rodiče mi pomohli. Podala jsem žádost o rozvod. John neřekl ani slovo.
O rok později, když si moje dcera pokojně hrála, někdo zaklepal na dveře. Byla to ona. Šedivé vlasy, shrbená postava. Neměla kam jít. Její sen se splnil: John si vzal „tu správnou dívku“. Ale oni ji zavrhli.
Řekla mi: „Odpusť mi.“
Podívala jsem se na ni. Vzpomněla jsem si na tu chladnou noc, na promočené nohy, na pláč svého dítěte.
Odpověděla jsem tiše:
— Popřemýšlím o tom.
A zavřela jsem dveře.
— Mami, kdo to byl? zeptala se moje dcera.
Pohladila jsem ji po vlasech.
— Někdo, pro koho jsem nikdy nic neznamenala. Ale kdo teď možná ví, jaké to je… být úplně sám.
