Jednoho večera, na naše výročí, otřásla má jistotou o přítomnosti mé ženy nečekaná návštěva. 😱
Připravoval jsem večeři k našemu výročí, když se u dveří ozvalo silné a naléhavé zaklepání.
Otevřel jsem a uviděl policistu, promočeného prudkým deštěm. Jeho vážná tvář mě okamžitě zchladila.
— Pane, — řekl tichým hlasem, — vaše manželka měla před asi hodinou vážnou autonehodu.
Jeho slova mě probodla jako čepel.
— Ne… ne, mýlíte se, — koktal jsem. — Je nahoře a spí.
Upřel na mě pohled s výrazem, který nikdy nezapomenu: podivná směs soucitu a obav.
— Je mi líto… ale soudní lékař už potvrdil její smrt.
— Pojďte, — řekl jsem přerývaným hlasem. — Ukážu vám ji.
Vyrazil jsem rychle po schodech nahoru. On stoupal pomalu za mnou, jako by se bál toho, co najde.
Rozrazil jsem dveře ložnice.
Na posteli ležela moje žena, její blond vlasy se rozprostíraly jako svatozář na polštáři. Přikrývka se zdála zvedat s každým jejím dechem.
— Vidíte? — zvolal jsem, srdce mi bušilo, téměř s úlevou v nervózním smíchu. — Je tady, živá.
Policista nic neřekl. Přiblížil se, jeho pohled byl na ni upřen s nepřirozenou pozorností.
A tehdy jsem ztuhl.
Její hruď… se nezvedala. Žádný dech. Žádný pohyb.
Cítil jsem, jak se mi pod nohama propadá zem. Policista pomalu sáhl po své zbrani.
Jeho hlas, ještě vážnější než předtím, zazněl v místnosti:
— Pane… ustupte. To není vaše žena. 😱😱😱
Kdo byla ta žena? 😱😱😱
👉Pokračování si přečtěte v článku v prvním komentáři 👇👇👇👇.
Moje mysl kolísala, neschopná to pochopit. Jestli to nebyla moje žena… kdo tedy? Policista, viditelně napjatý, mě přinutil ustoupit.
— Pane, — zašeptal, — vaše žena měla autonehodu a v autě byl i nějaký muž.
Podlomila se mi kolena. Zavrtěl jsem hlavou, snažil se odehnat ten absurdní nápad.
— C… cože? — koktal jsem. — Moje žena? S někým jiným?
Policista vážně přikývl. Vytáhl z kapsy zmačkaný dopis a podal mi ho. Uvnitř byla chladná, vypočítavá slova: podváděla mě už týdny, plánovala odchod s jiným mužem a nechala mě samotného v životě, který pečlivě předstírala.
— A ta žena na posteli? — zeptal jsem se třesoucím se hlasem.
— Ona… vás nikdy neměla potkat. Měla jen hrát vaši manželku, zatímco ta skutečná odjela s tím mužem. Ale… nehoda… jejich auto narazilo do stromu. Ta skutečná… vaše žena… nepřežila.
Místnost se se mnou zatočila. Všechno dostalo strašlivý smysl: chybějící zprávy, zmeškané hovory, ten pocit prázdnoty. Ano, zradila mě, ale osud udeřil dřív, než mohla svůj plán naplno uskutečnit.
Policista opatrně přistoupil blíž:
— Žena, kterou jste viděl… byla podvodnice. Zemřela na místě, stejně jako by zemřela i vaše žena, kdybyste ji následoval.
Na místnost se sneslo těžké ticho, přerušované jen deštěm, který bubnoval na okno. Mé srdce bylo roztrženo mezi hněvem, bolestí a hořkou jistotou: zrada dostala podobu, ale konec napsala smrt.
Prázdnota, kterou její nepřítomnost zanechala, mi ztuhla duši. Už jsem neměl ženu… ale vzpomínka na její zradu ve mně zůstane navždy vyryta.
