Poklidně jsem se procházel lesem — tak jako často, když potřebuji vyčistit hlavu.
Chůze mezi stromy, šustění listí a vůně vlhké půdy mi vždy přinášejí klid. Ale tahle procházka se měla stát něčím úplně jiným. Něčím, co jsem vůbec nečekal.
Toho rána bylo ticho a všechno působilo úplně obyčejně — dokud mi pohled nesklouzl na něco podivného na kraji cesty. Na zemi ležely zvláštní malé žluté kuličky. 😯
Jejich zářivá barva silně kontrastovala s uschlým listím, a nejdřív jsem si myslel, že jsou to nějaké vzácné houby… nebo možná zapomenuté hračky.
Zvědavost mě přiměla přiblížit se.
A čím víc jsem se blížil, tím jasněji jsem viděl, že se hýbou. A pípaly. 😯
👉Pokračování najdete v prvním komentáři 👇👇👇👇.
Tehdy mi došlo, co mám před sebou: skupinku právě vylíhlých kuřátek.
Drobounká, křehká, přitisknutá k sobě — některá ještě napůl v skořápce. Třásla se zimou a vydávala tiché, naříkavé zvuky.
Zůstal jsem stát jako přimrazený.
Bylo zřejmé, že je někdo opustil. Uprostřed lesa, naprosto bezbranná.
Neváhal jsem a okamžitě jsem zavolal do záchranné stanice pro zvířata. Naštěstí pomoc dorazila rychle. Společně jsme kuřátka pečlivě posbírali, dávali jsme pozor, abychom jim neublížili.
Mnoho z nich naštěstí ještě žilo. Odvezli je do tepla a bezpečí.
Později mi pracovníci sdělili, že většina kuřat se zotavila a brzy budou svěřena do péče lidí, kteří se o ně chtějí starat s láskou.
Netuším, kdo je tam nechal.
Ale ten zážitek se mi hluboce vryl do paměti. Připomněl mi, že i malý čin, jeden vnímavý pohled, může změnit osud živé bytosti.
Někdy se z obyčejné procházky stane skutečná lekce lidskosti.
