Chtěl jsem jen trochu klidu. Trochu čerstvého vzduchu. Nic víc. Ale to, co jsem viděl… mě zasáhlo mnohem hlouběji, než bych si kdy dokázal představit.
Toho rána jsem potřeboval ticho. Uniknout shonu, ztratit se mezi stromy.
Šel jsem bez cíle, kolébán šelestem listí. A pak, najednou… strom. Ne vyšší než ostatní. Ale měl v sobě něco. Zvláštní přitažlivost. Nehybnou moudrost. Bez přemýšlení jsem zvedl telefon a začal natáčet jeho siluetu v ranním oparu.
🎥 A právě tehdy… se všechno změnilo. 😯
Za objektivem – nepatrné zachvění.
Drobný pohyb. Téměř neskutečný. Nejdřív jsem si myslel, že je to vítr. Ale ne. Bylo to něco jiného.
Pohyb. Zjevení.
To, co jsem spatřil potom, přesahuje lidskou představivost…
👉 Pokračování najdete v prvním komentáři 👇👇👇👇.
Ze stínu kmene se neslyšně vynořila silueta. Půvabná, tichá. Srna.
Objevila se jako dech, jako tajemství příliš vzácné na to, aby bylo vyřčeno nahlas.
Myslím, že mě viděla. Nebo spíš vycítila. A přesto neutekla. Její pohled se setkal s mým.
Dvě vteřiny. Možná tři. Ale v tom krátkém spojení byla pradávná harmonie, zapomenutý jazyk mezi člověkem a divočinou.
Zůstal jsem zcela nehybný. Ona také. Pak se jemným, plynulým pohybem otočila a odkráčela – lehká jako sen, který se dotýkáme na úsvitu. 😯
Splynula s krajinou, zmizela mezi listy se stejnou tichostí, s jakou přišla. Srdce mi bušilo jako o závod. Nebyla v tom ani hrůza, ani euforie. Jen čistý, upřímný úžas.
Ten okamžik – zachycený téměř náhodou – ve mně zažehl něco nového. Od té chvíle se dívám na přírodu jinýma očima. Každý strom mi připadá jako bytost.
Každé zašustění – jako příslib. A já si kladu otázku, kolik zázraků nám uniká, jen proto, že nespomalíme… že se opravdu nedíváme.
Jsem jen nedělní poutník. Ale ten den jsem pochopil: někdy si myslíme, že natáčíme obyčejný strom… a ve skutečnosti je to příroda, která se dívá na nás.
🌳 Takže až příště půjdete kolem stromu – nezastavujte se jen tak mimochodem. Možná právě on má pro vás zprávu.
