Byla mezi životem a smrtí… A pak ticho přerušil tichý dětský hlas: „Chceš být mojí maminkou?“

Byla mezi životem a smrtí… A pak ticho přerušil tichý dětský hlas: „Chceš být mojí maminkou?“ 😱😱😱

Její tělo už neposlouchalo. Bolest pohlcovala celé její bytí a prosby jejího manžela zněly někde v dálce. Místnost byla tichá, jen občasný zvuk pípajících přístrojů rušil klid. Stíny klouzaly po stěnách.

Náhle ticho prorazil dětský hlas.
„Spíš… nebo jsi odešla?“
S námahou otevřela oči. U její postele stálo malé děvčátko, bez jediného náznaku strachu. Jen oči plné naděje.
„Aha, to je dobře,“ řekla dívka tiše a pohupovala se na patách. „Tady je strašná nuda. A myslím, že chci, aby ses stala mojí maminkou.“ 😱

Ženiným tělem projel mráz. 😱Záblesk světla v temnotě jejího utrpení. Ten malý hlas, ta nevinná prosba, v ní probudily smysl. Volání k životu.

V tu chvíli se příběh vydal směrem, který nikdo nečekal. 😱😱😱

👉 Celý příběh najdete v prvním komentáři 👇👇👇👇.

Byla mezi životem a smrtí… A pak ticho přerušil tichý dětský hlas: „Chceš být mojí maminkou?“

Místnost se náhle zdála teplejší, jako by jí prošel neviditelný závan. Zamrkala, zmatená, snažíc se pochopit, zda sní, nebo jestli je děvčátko skutečné.

Její oči zářily čistotou, bez sebemenší stopy strachu. Pomalu se zvedla, cítila, jak její tělo bojuje s bolestí, ale dětský hlas – jemný a plný naděje – zůstal znít v její mysli.

Dívka přistoupila o něco blíž, s nesmělým úsměvem na rtech.
„Jestli chceš, můžeš být mojí maminkou. Vypadáš hodná…“
Vlnka tepla naplnila ženino srdce, jako by jí vesmír nabízel druhou šanci. Pokusila se promluvit, ale její rty byly suché, hlasivky poškozené. Z hrdla se jí vydral jen slabý šepot.

Byla mezi životem a smrtí… A pak ticho přerušil tichý dětský hlas: „Chceš být mojí maminkou?“

Dítě, zřejmě chápající, se naklonilo ještě blíž a dodalo téměř zpívavým hlasem:
„Řekneš mi ano?“

Zvuk přístrojů se zpomalil a zvláštní klid zaplnil místnost. Žena cítila, jak se do ní pomalu vrací život – ne díky lékům nebo lékařům, ale díky prosté přítomnosti té malé duše.

Chtěla říct „ano“, víc než cokoli jiného, ale slova se jí zasekla v krku.

Byla mezi životem a smrtí… A pak ticho přerušil tichý dětský hlas: „Chceš být mojí maminkou?“

Nakonec, slabým, ale odhodlaným gestem, uchopila dětskou ruku. Tiché sliby, neviditelné pouto, které se mezi nimi vytvořilo.

Možná ji nečekalo fyzické uzdravení, ale jiný druh spásy. Našla smysl ve svém utrpení, důvod žít.

Hodnocení
Líbí se vám tento příspěvek? Sdílejte prosím svým přátelům:
Přidejte komentář

;-) :| :x :twisted: :smile: :shock: :sad: :roll: :razz: :oops: :o :mrgreen: :lol: :idea: :grin: :evil: :cry: :cool: :arrow: :???: :?: :!: